Proslov u příležitosti tryzny za Dra Jaroslava Němce
Washington DC, 17. října 1992
Sešli jsme se dnes, abychom uctili památku dra Jaroslava Němce. Domnívám se, že tak nejlépe učiníme, když si připomeneme jeho myšlenky a jeho celoživotní úsilí, které nakonec vyvrcholilo založením Společnosti pro vědy a umění, čili SVU, ve Spojených státech.
Viděno v historické perspektivě, nacházíme v životě Jaroslava Němce dva rozhodující prvky.
Jedním byla láska, do značné míry romantická, k jeho rodnému kraji, Moravskému Slovácku, a zejména k obcím Ořechov a Polešovice. V jeho mladých letech se to projevovalo tím, že kamkoliv přišel na nějaký čas, jako například na studie v Brně, první jeho krok byl založit Slovácký kroužek, který se soustředil na zpěv lidových a zejména slováckých písní. Tak tomu bylo také ve Washingtonu, kde ještě před vznikem SVU Jaroslav založil pěvecký sbor a sám jej řídil. Jeho zanícení pro hudbu a slovácké písně bylo zřejmě duchovním dědictvím po Jaroslavu starším, jeho otci, který byl ředitelem školy v Ořechově, kde se jeho syn Jaroslav narodil v roce 1910.
Rovněž není pochyb, že historické práce jeho otce byly rozhodujícími v Jaroslavově odhodlání sepsat podrobné a úplné dějiny jeho rodné obce. Za tím účelem se oddal léta trvajícímu podrobnému studiu historických materiálů od dob pradávných. Výsledkem bylo 4-svazkové dílo, z něhož 1. díl byl publikován již v roce 1972 pod názvem Ořechov u Uherského Hradiště, léta 1131-1649. Druhé dva díly, které přivádějí historii Ořechova a sousedních obcí do dnešní doby, jsou v tisku, jak jsem se právě dověděl od jeho ženy Ludmily, zatímco díl poslední, Index, čeká jen na několik úprav a bude hotov k zveřejnění.
Druhým základním motivem v Jaroslavově životě byla jeho oddanost Republice. Ta byla založena na jeho přesvědčení, že Československá republika, spočívají na ideálech Tomáše Garigua Masaryka a Rastislava Štefánika (nezapomínejme, že Jaroslav je z Moravského Slovácka), ztělesňovala ty nejlepší historické humanitní tradice obou národů a jejich příspěvků k vývoji západní civilizace. V tom smyslu je dobře si všimnout jeho poznámky v knize o Ořechově, kdy se kriticky dívá na události patnáctého století — po pádu Cařihradu a objevení Ameriky — a poznamenává, že „V našem prostředí však nový věk znamenala především kniha.“ Vynález knihtisku, na němž se podílel už před Guttenbergem český tiskař, jak o tom psal Jaroslav v jedné své studii, pokládal za nejdůležitější událost patnáctého století.
Jeho oddanost myšlence svobodné, demokratické československé republice se projevuje tím, že po její okupaci nacistickými vojsky Jaroslav se ihned zapojuje do vojenské odbojové skupiny „Obrany národa“. Ale již v listopadu roku 1939 musí odejít, aby se vyhnul zatčení Gestapem. Dostal se nakonec do Francie, kde vstupuje do československé armády, aby se účastnil se zbraní v ruce boje za obnovení svobodné československé republiky. Po pádu Francie odchází s armádou do Anglie a později je vyslán jako příslušník československé vojenské justiční služby do Sovětského svazu.
Tehdy netušil, že za pár let po osvobození republiky bude ji opět opouštět, aby bojoval znova za její osvobození, tentokráte z komunistického jařma. Zde ovšem šlo o střetnutí idejí a jejich vliv na vývoj — jak politický a ekonomický, tak i kulturní a civilizační –v celém světě. Bylo to za této situace, že Jaroslav přijíždí do Spojených států. A netrvalo to dlouho, aby si se svými několika přáteli neuvědomil. že máme-li přispět v tomto boji za svobodnou demokratickou Československou republiku, pak bude především třeba vysvětlit, a to zejména našim americkým kompatriotům, že my nepřicházíme z nějakých zapadlých koutů východní Evropy, že naše kultura a civilizace byly odedávna součástí západního světa. Dnes se to může zdát neuvěřitelné, ale na počátku let padesátých, jak dr Němec psal, naše pozice ve svobodném světě nebyla lepší než v době Mnichova, kdy byla charakterizována výrokem Chamberlainovým, že o nás nic neví. A to, co ví o nás, Češích a Slovácích, jak Němec dodává, bylo většinou neobjektivní.
Bylo nám proto jasně, že máme-li změnit něco na této situaci, musíme se zaměřit především na akademické kruhy a university, už proto, že tyto vychovávají nové generace, nové vedoucí osobnosti světa. Ovšem na počátku jsme potřebovali širší základnu mezi našimi českými a slovenskými občany, obzvláště zde v Americe. A tady jsme narazili na odpor. Na jedné straně se naše snahy setkaly s nedůvěrou u krajanů, tj. starousedlíků. Tu se nám však podařilo natolik překonat, že to bylo právě s pomocí nejvýznamnější krajanské organizace, Československé národní rady v Chicagu, že jsme mohli započít, se značnou podporou Vlasty Vrázové, práci pro SVU v rámci odbočky Národní rady ve Washingtonu. Daleko obtížnější bylo se vypořádat s naší politickou emigrací dřívějších ministrů, poslanců a politiků. kteří nám jasně dali najevo, že pokládali snahy SVU za nepřípustné vměšování se do jejich domény. A proto jsme zdůrazňovali od prvých našich počátků, že jsme organizací nezávislou a nepolitickou.
Že jsme v našem úsilí zachovat si svou vlastní akademickou a nepolitickou identitu uspěli, to bylo především zásluhou dra Němce. Byla to jeho vytrvalost, postupné a trpělivé uskutečňování jednotlivých vývojových stadií, a hlavně jeho schopnost vyjednávat (i za osobně jemu nepříznivých podmínek), která umožnila ustavení SVU. Byl to také on, kdož přesvědčil profesora Václava Hlavatého, světově známého matematika, aby se stal prvním presidentem této nove společnosti. Jeho jméno samo o sobě zaručovalo příznivé přijetí SVU na universitách ve světě. Němec si také zajistil hned v počátcích podporu pro SVU mezi umělci a spisovateli: získal Jarmilu Novotnou, Rafaela Kubelíka, Rudolfa Firkušného, spisovatele Radimského a jiné; zatím co z politiků se za naše cíle postavili Ladislav Feierabend, Juraj Slavík, Jozef Lettrich, Arnošt Heidrich, jakož i Stefan Osuský. Naše washingtonská pracovní skupina odbočky Národní rady se stala studijní skupinou v rámci přípravného výboru SVU a byla to právě ona, která vytýčila vůbec první program SVU. Když pak v r. 1961 se konal první úspěšný sjezd SVU, existence SVU jako významné kulturní organizace, nejen v Americe, ale i jinde, byla zajištěna.
Dr Jaroslav Němec byl prvním generálním tajemníkem SVU, později také jejím presidentem a za své zásluhy byl jmenován jejím čestným členem.
Mimo SVU, a člověk se musí divit, kde k tomu našel čas v době, kdy byl ještě zaměstnán v National Institute of Health, napsal řadu studií, za kterých se mu dostalo mezinárodního uznání. Aspoň jedna z těchto jeho prací zaslouží si zmínky. Je to International Bibliography of Medico-Legal Series, 1736-1967, za niž mu byla udělena, jako vůbec prvému, cena “Regents Award for Scientific or Technical Achievement“.
Nicméně byla to SVU, které dr Jaroslav Němec dal nejvíce svého života, jak o tom také svědčí jeho závěrečná slova v poselství k SVU v Praze, kde řekl:
„Moje největší díky patří těm členům SVU, kteří nikdy neumdleli ve své práci pro ni, a v níž jsem já nacházel uspokojení a náplň svého života.“ To řekl v červnu tohoto roku.
Sedmého října Jaroslav Němec zemřel.
