Bylo to o baletu jaký byl, jaký je dnes a také trochu o tom jak se asi bude dál vyvíjet. Způsob jakým to pan Liška – dnes již minimálně evropská legenda baletního umění – přednesl a na filmovém plátně ukázal bych nazval střízlivou ódou na balet, která i přes svou střízlivost vyvolala u posluchačů stav připomínající nadšení, což zase až tak úplně střízlivý stav není. Příspěvek součastně upevnil v posluchačích povědomost, že taneční umělec má k dispozici jenom pohyb, kterým musí vyjádřit všechno a jak je baletní umění pro jeho protagonisty pomíjivé, protože rychle podléhá biologickým procesům.
Pan Mastnak se s enthusiasmem jemu vlastnim pokusil vysvětlit, že prakticky jakákoli hudba t.zn. i hudba vážná může být “tanečně” zpracována, což laicky řečeno znamená, že se na ní dá tancovat, že dokonce k tanci vybízí, což opět znamená, že tanec nemusí být bezpodmínečně záležitost veselá. Důkazem této these bylo pak předvedení ukázek různých hudebních žánrů a následné vyhledávání pro tanec potřebných taktů, čímž zcela jistě obohatil hudební vnímání posluchačů, podle mého dojmu i těch tanečně méně nadaných.
Dojem udělali oba pánové obrovský, takže díky za pěkný večer a do těch srdečných poděkování bych tentokrát na neposledním místě rád zahrnul Láďu Pavlíka, kteý to všechno dal dohromady a posléze i moderoval a stihnul i veřejně pogratulovat nejmladší člence výboru mnichovské skupiny SVU paní Blance Fajkusové k životnímu jubileu.
Karel Pokorný